Alois (Světlý ležák)
Po návratu z dovolené mě doma čekala dvě nová piva. Rychle na keezeru vysanitovat výčepní kohouty a jde se degustovat. Prvním z nich je česká klasika - světlý ležák.
Tentokrát dostal jméno Alois. U ležáku mi vždycky nějak zázračně vystřelí výtěžnost (podotýkám, že i ležáky rmutuji infuzně, takže to není dekokcí), takže místo dvanáctky vyšla třináctka. Po sérii spíše sladších světlých ležáků jsem teď pro jednou chtěl nějaký hořký, ale ona vyšší stupňovitost způsobila pád poměru BU/GU z 0,8 (tedy spíše hořké) na 0,69 (tedy spíše sladké). K tomu si připočtěte nízké prokvašení (na které u světlého ležáku vždy cílím) a nízká úroveň hořkosti je najednou poznat i v chuti. Na jazyku se objevuje příjemně sladká nota sladu Biscuit, ale trochu chybí vyvážení nějakou chmelovou hořkostí. Vůně je příjemně jemná s náznakem sladovosti.
Zkrátka česká klasika, která ničím nevybočuje. Vždyť to všichni znáte. Dá se to vylepšit, ale pije se to moc dobře.